Já si třeba i k tý poézii nakonec
najdu pěšinku...☺
Jaroslav Vrchlický - Hovno
---------------------------------------------------------------
Na mém stole leží od nedávna nový, zvláštní kus
je to věrně padělaný lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,
usměji se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.
Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas,
či je dílem proletáře nebo sličné ženy as?
Či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal,
či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal?
Škoda, že ni novin kousek vedle hovna neležel,
znal bych aspoň politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí. Svědek němý neprozradí, kde se vzal,
nepoví kde, jak a kdy ho mistr jeho zanechal.
Leč dál má touha sahá, dál se úvah tísní sbor,
tím, že hovnem povrhuji, vím že psancem je ten tvor.
A přece každý, kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát:
Co jsou platny miliony, když nemůže člověk srát?
A má hlava dále bádá, dál se musím hovna ptát,
byla jeho zrodem louka, sad, či les, či reterát?
Sta mi myslí představ spěchá, marné všechno pátrání,
bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání.
A to hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou,
žel, že zůstane mi vždycky nejtemnější záhadou.
Ale jedna věc mě těší
- z hovna čerpám nauku:
V hovně jsme si všichni rovni...
ať ho vysral cikán, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu - no a smrdět bude dál.
a ten člověk ať je králem, ať je žebrák prosící,
tím je víc, než pro to hovno živou jenom voznicí.
---------------------------------------------------------------
2016 - Mládkův Web